Domácí vzdělávání u nás

O tom, jak jsme v našem životě udělali velký krok... O spolupráci, pomoci, uvolnění... A o velké pohodě. 

Babu a Max

Milí čtenáři, hlásím se po delší (no dobře, po hodně dlouhé) době. K psaní článku usedám vždy, když mám pocit, že je o čem psát. Tentokrát to bude o tom, jak jsme s naší Babu přešli na domácí vzdělávání a jak nám v něm je. 

Jak zřejmě víte z předchozích článků, naše Bára je dítě poměrně dost speciální. Má život okořeněný autismem, ADHD, svalovou hypotonií. Především ji ale trápila značná sociální fobie - úzkost z dětí. Nutnost jít mezi ně každé ráno a setrvat celé dopoledne byla pro ni bolestná podobně, jako bychom klaustrofobika zavírali pravidelně na půl dne do výtahu. Není to vinou školy, není to chyba těch dětí. Byla to opravdu "jen" ta úzkost, ten pocit, který musel Báru neskutečně svírat. Proč píšu v čase minulém? Protože se nám tu potvoru fobii podařilo zdolat! Ano, po osmi letech, během nichž jsme neustále řešili, že nemůžeme v klidu dojít prostě nikam (protože děti jsou zkrátka všude), po době, kdy i třeba cesta autobusem byla pro Báru (a přiznám se, že často i pro mě) velkou strastí... Zkrátka po letech přišla obrovská úleva. Jednak ten pocit, že mezi děti denně ráno Bára nemusí, nastolil v její dušičce veliký klid. Ale hlavně - získali jsme spoustu času, který můžeme věnovat speciálním terapiím. V tomto patří neskonalý dík pražskému Aut-centru, které Báře pomohlo najít cestu, jak se vypořádat s jakýmkoli stresem, úzkostí či jinými pocity. Učí se tam poznávat, prožívat, zpracovávat a sdílet vlastní emoce. To je pro děti (nejen) s autismem nesmírně důležitá, ale zároveň složitá věc. Toto je cesta, kterou chceme v životě jít. Nepatří k cestám jednoduchým a rychlým, naopak, každý bod, každou "kostičku" vlastního já je potřeba si za pomoci terapeutů odžít, uchopit a pochopit, ale je to cesta přirozená, pomáhající, pravdivá... A proto jsou její výsledky prostě napořád. Díky tomu se Bára osvobodila od svírajícího strachu. Když mi pak řekla, že by chtěla mít hodně kamarádů, šly mi slzy do očí. 

S myšlenkou na přechod k domácímu vzdělávání jsem si pohrávala delší dobu. Velmi jsme tento krok doma zvažovali, probírali situaci ze všech stran. Babu je vedena pod školou dříve praktickou, dnes základní, ale pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Nemuseli jsme tudíž bojovat s velkým počtem dětí ve třídách a s tím souvisejícím hlukem a nepřehledností. To jsou totiž věci, které by byly pro zřejmě každé autistické dítě velmi náročné, proto jsme ani dříve neuvažovali o klasické základní škole. Ta "naše" berounská "praktická" se ukázala být skvělou volbou, od začátku jsme se setkávali se skvělým přístupem učitelů, asistentů, vedení... Dle mého názoru tam jsou úžasní všichni - doslova od uklízečky po ředitelku. U nás tedy důvodem k přechodu na domácí vzdělávání opravdu nebyla škola. Od začátku, tedy od prvotního nápadu k přechodu na domácí vzdělávání, nám byli všichni velmi nápomocni, byť v jejich "rajonu" jsme jedni z prvních, kdo tento systém zvolili. Tady se ukazuje, že vše je o lidech. U nás (myslím teď jak školu, tak speciálně pedagogické centrum) nebyly vlastně žádné zkušenosti, ale byla a je obrovská chuť pomáhat, přicházet s nápady, zkoušet různé cesty. Pohoda dítěte je pro všechny nejdůležitější. Přála bych všem dětem, aby kolem sebe takovéto lidi měly. 

Jakým systémem tedy doma fungujeme? Dá se říci, že prostě pohodovým. Učíme se hodně venku při procházkách, v lese, na loukách... Proč ukazovat dítěti přírodu jen v knihách, když si ji může "osahat"... ;-) Moc rádi chodíme třeba do místního muzea. Protože zase: Proč dítěti vysvětlovat, co je to minulost, když tu máme místo, kde může vidět různé kameny, trilobity... může si udělat třeba odlitek... Angličtinu se učíme tak, že spolu prostě mluvíme, pouštíme si písničky, videa, pohádky. Výtvarná či hudební výchova, tělocvik, "pracovky" - neustále něco tvoříme, kutíme, někde běháme, zpíváme si. Babu je hodně tvůrčí osůbka, pořád něco kreslí, maluje, střihá, vyrábí mýdla, tvoří například trička (koupit fixy na textil byl opravdu dobrý nápad ;-)). Samozřejmě, že usedáme i ke klasickému učení, ale to se nám vlastně smrsklo na matematiku a češtinu. I s Bářinou dyskalkulií bojujeme celkem statečně. Hodně nám pomáhá moje maminka, která si jakožto bývalá učitelka bere malou jednou týdně "do parády" a učí se s ní matematiku. Obě se na to vždy velmi těší, babička při tom našem "háděti" přímo mládne. 

Se školou jsme v čilém kontaktu, prakticky každých čtrnáct dní se chodíme s paní učitelkou domluvit, co dál. Je to vždy velmi milé, přátelské setkání. Žádné nervy, stres, nic takového nezažíváme. Zkrátka vidím, že kde je vůle, je i cesta. Bára neztrácí kontakt se spolužáky ani s učiteli, přitom je ale v klidu domácího vzdělávání. 

Ještě bych chtěla dodat, že domácí škola pro nás rozhodně neznamená izolaci. Naopak - chodíme mezi děti, třeba na hřiště nebo teď v zimě na kopec sáňkovat... Potkáváme se s dětmi z rodiny, s přáteli... Bára navštěvuje stacionář, kde absolvuje muzikoterapii a masáže, jezdíme na rehabilitační cvičení a ertogerapii, nově začala (s mojí asistencí) chodit do Skauta. Chystáme se vyzkoušet i zdejší volnočasové nízkoprahové zařízení. A aby se dcerka potkávala i s jinými dospělými, než jsme my, rozjeli jsme akci "dobrovolník pro Babu" - sháníme pro ni staršího kamaráda. Ideálně studenta gymnázia či pedagogické školy. Prostě někoho, kdo pro ni bude jak zodpovědným "hlídačem", tak právě tím kamarádem. 

Takto si u nás tedy teď žijeme. :)

Mějte se krásně.