Pár dní v horách (s autismem) 2

O přátelství.... O pomoci.... O lidech... O pochopení... O vděčnosti... O přírodě... A o psích očích

Mám před sebou prázdnou stránku a vlastně vůbec nevím, jak začít. Tolik bych vám toho chtěla sdělit, pocity se ve mně úplně bijí, až mám dojem, že každou chvíli vybuchnu. Opět jsme totiž zažili něco, co se dá slovy těžko popsat. Ale pokusím se o to a budu doufat, že se mi podaří alespoň přiblížit atmosféru těch několika dnů.

Prvním pocitem, který se dere na povrch, je vděčnost. Vděčnost životu za to, že jsem poznala ty, kteří mě a mou dceru provázejí životem. Někteří jsou s námi denně, jiné nevídáme tak často, jak bychom si přáli, ale setkání s nimi je vždycky obrovským dobitím baterek, neboť čas s nimi strávený je plný pochopení, laskavosti, přátelství, pomoci, porozumění, lidskosti. A taky to bývá velká sranda :) Pocit "vděčnost" v tomto případě značí i to, co k těmto lidem cítím. Je to o tom, že oni nabízí pomoc. Nezištně. Bez nároků. Mám teď na mysli dva lidi, o nichž bych moc ráda něco napsala. 

První z nich je kamarádka Zuzka Poláková (a její spolek Poruchy autistického spektra). Troufnu si říct, že málokdo (vyjma velké společnosti, které ale mají zcela jiné možnosti) dělá pro rodiny dětí i dospělých s autismem tolik jako ona, a to naprosto nezištně. Zuzka věnuje svým akcím moře času a práce, kterou leckdy laik ani nevidí. Ale milá Zuzi, já vím a jsem opravdu moc vděčná. Ty jsi ten, kdo nám s Barunkou neskutečně pomohl. Tvoje pobyty a tábory nám dávají strašně moc. I díky tomu máme z dítěte, které nebylo schopno vyjít z pokoje, dítě, které celkem v pohodě chodí všude možně, je veselé, pozitivní a zvládá věci, v něž jsme ani nedoufali. Tvoje pobyty přispívají i k tomu, že i my jakožto rodiče jsme v pohodě. Vím, že to všechno stojí hodně moc práce - shánění ubytování, sepisování grantů, organizace všeho, nakonec i ten valník věcí, který vždycky vozíš pro děti i pro nás, není úplně legrace naplnit. Vymyslet výlety a jiné akce pro děti s autismem není jednoduché. A mě na tom vždycky baví, jak nakonec ty naše děti ze všeho udělají úplně něco jiného - třeba jak loni na táboře naprosto zazdily veškerá pravidla her, na peška najednou jukali všichni, zlatá brána si padala jak chtěla... a byla z toho velká legrace :D Miluji originalitu našich dětí. 

A proč jsme díky Zuzčiným pobytům v takové pohodě? Odpovědí je jméno druhého člověka, kterého jsem měla na mysli s pocity jako je vděčnost. A snad nejsem moc troufalá, když použiji i slovo přátelství. Je jím Pan Psycholog (ta velká "P" jsou schválně) Mgr. Přemysl Mikoláš. Člověk, který dokáže velmi pomoci jak dětem s autismem, tak těm, kdo o ně pečují. Pane Mikoláši, patří vám velký dík. Za nás, za Barunku, za všechny. Ve vás se snoubí odbornost, zkušenosti, talent, inteligence, empatie a lidskost. Není to poprvé, kdy jste nám velmi pomohl. Díky vašim radám fungujeme. V podstatě závidím ostravákům, že vás mají blízko ;-) Ale jsem vděčná Zuzce, že vás zve na pobyty, a vám, že se jich účastníte. Vážím si toho, že nám věnujete svůj volný čas a své síly. Musí to pro vás být dost náročné, strávit půl dne se všemi rodinami a potom ještě věnovat každému individuální prostor. Jistě i slyšíte spoustu různých stesků, pomáháte nám nalézt cestu z nejrůznějších úskalí... Toto vás určitě stojí spoustu sil. Jen doufám, že alespoň tím, jak se nám díky vám daří, máme šanci vám trochu té vynaložené energie vrátit. 

Nahoře píšu i o těch, kdo mě životem provází denodenně. Myslím tím svého muže a svou dceru. Tento pobyt mi opět přinesl důkaz, že mám po svém boku neobyčejného člověka. Někoho, kdo je schopen a ochoten mluvit o svých pocitech, nechat si poradit... Někoho, kdo není "namachrovanej macho", ale je ochoten naslouchat. Někoho, kdo nepovažuje slova pana Mikoláše za "psychologický hemzy", ale umí jim naslouchat, nahlédnout díky nim sám do sebe a díky tomu je schopen hledat cesty. Můj milý Abáku, děkuji ti :) Děkuji ti za to, že veškeré životní průšvihy řešíme společně... za to, že mi občas jen tak přineseš třeba kytku... nebo čokoládu... nebo pivo :D Děkuji ti za to, že mě umíš pochválit a že věta "nejtěžší práce na světě je být mámou" pro tebe nebyla novinkou, ale nahlas vyřčeným faktem. 

A tobě, moje milá, nejmilejší Babu, díky za to, jaká jsi, jak vše zvládáš, byť ti do života byla nadělena hromada démonů. Pro nás není důležitá diagnóza, pro nás jsi důležitá ty. Tvoje osobnost, originalita, tvoje bytí. Vždycky se budeme snažit, abys byla v co největší pohodě. 

Ještě tu mám poděkování pro jednoho čtyřnožce :D Ano, Maxi, jsi to ty. Svůj první pobyt s námi mimo domov jsi zvládl na jedničku s hvězdičkou. Tvoje pomoc, přátelství, věrnost, láska... a tvoje psí oči... To je něco, co se slovy těžko popisuje. Na pobytu jsme užili i spoustu legrace, třeba když jsi hned první den na louce vlétl do bahna a vypadal jsi pak trochu jako medvěd... nebo když jsi se s Barunkou poprvé koupal v řece. Pohled na to, jak s Bárou dovádíte, nás naplňuje štěstím. 

Na tomto pobytu se jako vždy sešla super parta lidí - jak rodin s dětmi, tak asistentek. Užili jsme si spoustu legrace, potkali se se známými tvářemi, poznali nové přátele. Moji milí, jsem moc ráda, že jsem vás a vaše děti viděla a mohla s vámi strávit pár dní. 

Pobyt se jako vždy konal v krásném prostředí Orlických hor. Tentokrát jsme byli v Nekoři, v rekreačním středisku Lužánky. Parádní prostředí, myslím, že pro naše účely naprosto ideální. A ještě k tomu jsme si i dobře objednali počasí - takže vlastně děkuji i svatému Petrovi, že naši objednávku správně vyřídil :D

Mějte krásné jarní (pardon, letní - venku je 32 stupňů :D - dny)

Petra