Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Tlapky lásky

1. 07. 2017 17:21:31
Pár dní, pár psů, pár "dvounožců". V Praze, přesto mimo město. Aneb - soustředění asistenčních a vodicích psů :) A jak jinak než trochu s příchutí autismu.

Milí přátelé, chtěla bych vám vyprávět o tom, jak jsme se s Babu a s Maxem byli krásně "soustředit :)

Ti z vás, kteří nás již trochu znají, jistě tuší, že v našem podání to nemůže být jen o tom, že jsme jednoduše někam dojeli, něco dělali a potom zase odjeli. To by byla na nás moc nuda, my přece máme vždy vše s bonusem. Tentokrát to ale byl "echt Gold" :D Myslím tím naši cestu do místa konání.

Pondělní ráno. Věci sbalené, nacpané do co nejmenšího počtu tašek (i tak byly tři, ale uznejte, že na tři dny pro dítě, dospělého a psa je to docela výkon). Nemohla jsem vzbudit ani dceru ani manžela. Bezva, takže spěch, stres. Ještě k bankomatu. Spěchám, cpu peněženku do kapsičky narvané tašky. Prásk, zip nevydržel. Fajn, hodím ji tedy do kabelky. Sklapnu kufr auta, skočím na sedadlo spolujezdce, honem, honem, za 10 minut jede vlak. Dopravní zácpa. Dojíždíme na nádraží, máme tři minuty na přeběhnutí na nástupiště. Dobíháme, stíháme, lezeme do rychlíku, loučíme se s manželem. Vlak narvaný, prodíráme se uličkou s Babu, Maxem a taškami. Není v nich ale peněženka. Takže výstup - Max, tašky, já... a zavírá se vlak. I s naší Babu. Honem zmáčknu tlačítko, fuj, povedlo se. Manžel (čekal na nástupišti) vytahuje Báru, následně letí k autu. Peněženka byla v kufru. Honem vysvětlit autistickému dítěti změnu - že se nepojede rychlíkem jednu zastávku, ale osobákem, kde jich je asi deset. Ale Babu je dobrá, zvládá. Přestupujeme. Až budu chtít příště jet do Prahy vlakem, volím rovnou tento osobák - krásný prostor, volno i na sedadlech pro ZTP, navíc průjezd krásnou krajinou. Babu: "Jááá chci na záááááchoddd!!!" Dobrá, kontroluji mechanismus zavírání - fajn, dá se otevřít zvenčí, a tak pouštím Báru samotnou (nechce se mi opouštět Maxe a tašky - Maxovi věřím, lidem jaksi ne). Stojím u dveří. Blik, světýlko zhaslo. Bára zamčená uvnitř. Naštěstí přistoupil pán, který pochopil situaci a popsal mi přesně mechanismus, který je uvnitř. Navádím Báru, otvírá. Ufff! Vyleze s úsměvem od ucha k uchu a hláškou: "Já tam byla zamčená! Jako králík v kleci!" :D Dosedne a uzemní mě další větou. Se zcela vážnou tváří pronese: "Teda mami, to byly nervy, co? To si myslím, že si zasloužím panenku!" :D Ano, beruško, ty panenku a maminka panáka :D Další cesta už byla vcelku nuda, normální přestup s auti dítětem, třicetikilovým psem a třemi taškami na bus a kousek pěšky. Ovšem další pecky Babu dodala ještě tentýž den. Seděli jsme na terase restaurace, já vychutnávala (myslím, že zaslouženou) kávu, Babu malinovku (poznámka - nedostává ji běžně, má ji spojenou s momenty pro ni náročnými jako je právě takovéto cestování či výlet, kde musí překonat některou ze svých úzkostí). "Mami, tady je.... vajglník... odpadník... Jak se to jmenuje?" Popelník. "Mami, kdy přijde ta... obsluhovatelka?" Myslela servírku. Následně při procházce kolem přehrady zvolala na snaživě běžící paní: "Ššššláááápni na toooo!" Toto byl, milí čtenáři, náš příjezd.

Teď bych se s vámi ale chtěla podělit i o další hromadu pocitů, zážitků... Byla to jedním slovem prostě pecka. Soustředění vodících, asistenčních psů a jejich "dvounožců" - tedy držitelů, čekatelů, předvychovatelů, trenérů. Lidem z organizace Pes pro tebe patří tak velký dík, že jej ani slovy nelze vyjádřit. To, že se u nich člověk setkává s lidskostí, empatií, chytrostí..., to už jsem psala dříve. Teď se mi to opět potvrdilo a všechny dobré pocity se znásobily. Je vidět, že jejich činnost je pro ně náplní života, posláním, něčím, co začalo u některých z nich koníčkem, u jiných vlastní potřebou psího pomocníka. Věnují své práci maximum sil i času, často na úkor vlastních rodin. Protože například právě na soustředění si těžko můžete vzít vlastní děti, pokud pro ně nemáte hlídání. Všechen čas totiž věnujete klientům, předvychovatelům a pejskům. Celkově tato práce znamená velkou investici nejen času a sil, ale často i vlastních financí. A založit takovouto společnost? Představte si, že sami máte handicap, díky němuž potřebujete psího pomocníka. V tomto případě handicap zrakový. Našli byste v sobě sílu a schopnost kromě fungování v běžném životě ještě založit spolek, který bude pomáhat dalším, a k tomu ještě třeba se psy sportovat? Jitka toto dokázala. Takže milé osazenstvo Pes pro tebe - Jitko, Míšo, Míšo (to není překlep, opravdu tam jsou dvě), Ivane..., máte můj neskonalý obdiv.

Na pobytu se sešli klienti s různým typem handicapu - lidé s postižením tělesným, zrakovým, ale také třeba slečna s diabetem. A naše Babu - dítko s autismem. Byli s námi i předvychovatelé, díky tomu jsme se sešli s naší (troufnu si říct) kamarádkou Janou, která mívala v péči našeho Maxe. I tobě, Jani, patří veliký dík. Jsi úžasná osoba a jsem moc ráda, že jsem tě mohla poznat.

Vlastně všichni, kdo o pejsky pečují, ať už v předvýchově nebo při samotném speciálním tréninku, mají mou úctu a zaslouží si poděkování. Milí moji, děláte svou práci výborně , povyšujete skvělé psy na ještě skvělejší.

A naše Babu? To dítko, které dříve nebylo schopno sáhnout ani na plyšáka, protože ji dotek čehokoli "chlupatého" fyzicky bolel? Ta běhala od jednoho psa k druhému s otázkou: "Tetooo, můžu si ho pohladiiit?" Byla neskutečně šťastná, ve svém živlu. Jen byla (tak, jak je to teď u ní obvyklé) prakticky neunavitelná, pusu nezavřela za celý den. V kombinaci s jejím velkým strachem z dětí a také s potřebou se už třeba v 7 hodin večer schovat do pokoje a nevylézt, je to poněkud náročnější. Naše beruška totiž v poslední době usíná po 22. hodině a do těch 22.00 skutečně mele a mele a mele, bez přestávky. Když jsem jí naprosto nevýchovně chtěla voperovat do ruky ipad, aby bylo aspoň chviličku ticho, uzemnila mě větou: "Když já radši koukám do přírody než do iPadu." Má pravdu.

A náš Max? Díky trenérkám jsme odbourali chybičky, které jsme dělali. Opět - milé dámy, moc vám děkuji. Nebýt náhledu vás jakožto odbornic, dělali bychom drobné chyby dál, ony by přešly ve větší a byl by průšvih. Takto máme jistotu, že našeho úžasného, vychovaného Maxe nezprzníme.

Zkrátka jsme zase zažili pár krásných dní.

Zdraví

Max a jeho smečka

Autor: Petra Jungmannová | sobota 1.7.2017 17:21 | karma článku: 11.13 | přečteno: 395x

Další články blogera

Petra Jungmannová

Pár dní v horách (s autismem) 2

O přátelství.... O pomoci.... O lidech... O pochopení... O vděčnosti... O přírodě... A o psích očích

30.5.2017 v 19:38 | Karma článku: 12.19 | Přečteno: 464 | Diskuse

Petra Jungmannová

Psí den

O tlapkách štěstí. O dětech s trochu "jiným" světem. O radosti. O terapii. O laskavosti. A o psích očích :)

28.4.2017 v 9:41 | Karma článku: 13.57 | Přečteno: 410 | Diskuse

Petra Jungmannová

Přátelství na MAX aneb čtyři tlapky lásky

O tom, jak jedno autistické děvčátko dostalo psa. Asistenta, terapeuta, kamaráda. A že to byl krok do krásna.

24.1.2017 v 10:01 | Karma článku: 21.97 | Přečteno: 1176 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Jídlo a jazykověda

Nežijeme abychom jedli, ale jíme, abychom žili, říká známé přísloví. V češtině najdete mnoho obratů rčení a přirovnání, která se jídla a poživatin nějak týkají, i když nejde právě o proces stravování.

18.11.2017 v 20:36 | Karma článku: 13.23 | Přečteno: 416 | Diskuse

Jana Slaninová

Zeman, Babiš, Bartoš a ti další, jsou osvícení!

A fakt nekecám. Už tolik času to mám možnost pozorovat. A to aniž bych o to zrovinka nějak stála. Mám i důkazy!

18.11.2017 v 17:40 | Karma článku: 12.58 | Přečteno: 524 | Diskuse

Lubomír Vít

Je křesťanství jenom pohádka?

To do nás vtloukali komunisté. Ve škole nás učili, že náboženství vzniklo aby ovládalo masy. Dokonce byla písnička, poručíme větru dešti,kdy má pršet a kdy vát.

18.11.2017 v 16:31 | Karma článku: 17.21 | Přečteno: 365 |

Mirka Švarcová

Mí prarodiče jsou pašáci!

Procházím se po domě, je ve mně malá dušička, je mi úzko. V tom domě jsem strávila celé svoje dětství. Krásné dětství. S babi a dědou v líbánkách i hádkách, ale vždy s nimi byla ve finále velká legrace.

18.11.2017 v 15:37 | Karma článku: 24.49 | Přečteno: 542 | Diskuse

Pavel Vrba

Horor, co povstal z mlžného oparu.

K tomu, když si ještě pomyslím, že k tomu došlo vlastně díky mé vlastní iniciativě. Ach jo. Na druhou stranu, zase kdyby k tomu nedošlo, neuvědomil bych si, jaké existuje propojení mezi jízdou autem v mlze, úklidem a nákupem.

18.11.2017 v 14:15 | Karma článku: 10.33 | Přečteno: 231 | Diskuse
Počet článků 21 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 718

Už pár let především máma dcerky s autismem. Zároveň manželka, dcera, sestra, teta... a žena... to vše dohromady tvoří mé JÁ



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.