Petra Jungmannová

Plavečák

29. 07. 2015 20:49:34
Jeden (ne)obyčejný den. O malých velkých věcech. O prožitcích a vnímání krásy. Prostě zase jeden den s Babu :)

Dnes mě dcerka zlákala svým nápadem. "Já chci do plavečáku!" Nakonec proč ne, alespoň ze sebe vyplavím dopoledne strávené na úřadech. Znáte někoho, kdo by toto měl jako hobby? Já ne. Přestože paní i slečny úřednice jsou velmi slušné a férové.

Tak tedy cestujeme. Kdo četl předchozí články, správně očekává, že místo dětí (dle slov naší Babu) potkáváme netopýry a mimozemšťany. K mé velké radosti ubývají. Stávají se z nich opět děti. Jen jeden chlapeček se proměnil v rybu. V autobuse se pousměju. Paní sedící opodál totiž svým třem dětem říká "Koukejte na holčičku, jak je hodná". Ano, naše dítko tentokrát sedí jako zařezané a kupodivu nevede monolog o svítidlech. A já pořád, co že mi to chybí.

Jsme v bazénu. Obě milujeme plavání. Jdeme do velkého plaveckého, Babu se do dětského bojí. Kvůli dětem. Vlastně - kvůli autismu. Tentokrát mi ale ukazuje na tobogán a já musím slíbit, že příště jej vyzkoušíme. Třeba můj další článek bude o tom, jak malá autistka opět překonala sama sebe. Dnes si užijeme jen "plavečák". Hurá, máme prázdnou dráhu. Trochu blbneme. Starší paní "spoluplavkyně" se na Barunku usmívá. Sympatický pán na nás mrká. Je nám hezky.

Babu se těší do sprchy. Miluje sušák na vlasy. Dřív jeho zvuk nesnášela. Mám radost. Nakrucuje se pod tím funícím přístrojem jako modelka. Mě lehce přidušuje můj vlastní smích. Obléci se a honem k automatu na dobrůtku. Jsem si jistá, že malá jako vždy zvolí Kávenky. Omyl. Vybírá si šunkovou bagetu velikosti vánočky. Při pohledu na hltající dítě si vzpomenu na Balouna ze Švejka: "... a sežral ji i se staniolem". Já si stihnu v klidu vypít kávu. Teď si zas vzpomenu na Freda Flintstonea: "Jabadabadůůůů!!!"

Je hezké počasí, sice mraky slibují brzký déšť, ale to nevadí. Jdeme kolem řeky. Berounka. Já si vzpomenu na Vltavu. Tu božskou od pana Smetany. Zní mi v uších. Zrovna jako různé písničky o vodě. Třeba od Spiritual kvintetu. A tak si s Babu zpíváme. Jak dva blázni. Rackové se (nám?) chechtají. Řeka - umí být krásná i děsivá, něžná i hrubá, umí dávat i brát. Vzpomínám si na povodně, na to, jak nám kdysi sebrala největší lávku, čímž naše město prakticky rozdělila, na to, jak se od té doby děsíme každého velkého deště... Dnes je ale krásná. Ano, máme tu hezká zákoutí. Jako život má pěkné okamžiky. Jen se umět dívat. A mít na to sílu. Dneska by to šlo.

K mojí i manželově dobré náladě doma Babu přispěje několika větami, které naznačují opětovné zlepšení v komunikaci. Takové "Kam jdeš?" pronesené ve správný okamžik je pro rodiče autisty důvodem nalít si něco ostřejšího. Obzvlášť když dítě donedávna používalo v řeči špatně osoby - tedy místo např. "já chci" říkalo "ty chceš" a druhého člověka označovalo za "já". U autistů se to stává, jde o projev tzv. echolálie. Trénovali jsme čtyři roky. Každou špatně vyřčenou větu jsme opravovali. V šesti letech nastal zlom a Babu začala mluvit normálně, občas jí ještě dělá problém, když je ve větě více zájmen (např. místo "vy jste mi dávali" řekne "my jsme ti dávali"). Nedávno nám ale zatrnulo. Nastal totiž regres. Jednoho "krásného" dne začala Barunka opět říkat "nechceš" místo "nechci". Řeknu vám, když něco čtyři roky trénujete a ono se to pak ze dne na den vrátí, člověka to dostane. Bohužel, i tohle je autismus, regresy prostě přicházejí. U nás tentokrát naštěstí snad odešel. Proto máme krásný den.

I vy se mějte hezky :)

Petra

Autor: Petra Jungmannová | karma: 16.21 | přečteno: 630 ×
Poslední články autora