Peti, naprosto chápu. Vidím, jaké klučičí kusy si nechá líbit ten náš, necvičený, skutečný zlaťák (podle barvy, myslim). A jaké pozdvižení nejen budí, ale i dokáže s grácií ustát, když jdeme někde mezi dětmi a ony se na něj vrhnou. V tu chvíli dělá důležitě pejska tréninkového, protože na něm ty děti (mnohé poprvé) učím, že se nejprve musí zeptat majitele, zda je pejsek hladící a chovací, pak k němu přijít tak, aby je viděl a pak ho hladit, ideálně směrem od hlavy k ocasu. To šťastné štěbetání...

Jednou k nám do kupé přišla maminka s chlapečkem, který se do našeho Samíka zamiloval na peroně tak moc, že jela s námi až do Prahy (fakt neplánovaně, od průvodčího si koupovala lístek) a zpět a malý celou dobu po Samikovi lozil. (To jsem ani netušila, že to byl pro Samíka trénink na Páju :-D)

Takže si umím představit, jaké pozdvižení musely způsobit pejsci dva. Je úžasné, že jste si to takhle užili.

Dáší, to je krása, úplně vidím toho klučinu válejícího se na Samíkovi :D

Píšete nejen čtlvě a zajímavě, ale i hezkým jazykem.

Děkuji, to mě těší :) Češtinu jsem měla vždycky ráda. Bohužel při čtení příspěvků například na sociálních sítích občas docela trpím. Hrubky, vynechávání interpunkce... Člověk si často musí přečíst text i třikrát, aby pochopil, co chtěl autor vlastně říci. Je to škoda, čeština je krásná a navíc plno lidí riskovalo životy pro to, abychom my mohli mluvit a psát česky.