Tak trochu "jiný" tábor
Strávili jsme opět pár dní na táboře, který je tak trochu, vlastně hodně, jiný než ty klasické. Je totiž určen pro děti s autismem. Potkáváme se tam i s těmi, které mají jiné postižení. A také se zdravými. Takže dokonalý mix dětí s diagnózou i bez. Pro nás vlastně ideální.
Děti. Bytosti nerozeznávající to, zda někdo vnímá svět "jinak" nebo "obyčejně", jezdí na vozíčku či chodí po nohách... Tohle nerozdělování světa bychom se od nich mohli učit.
Tady ale byli i ti, kdo věkově jsou již dospělými muži, ale rozumem pětiletí kluci. A víte co? Jsou naprosto skvělí. Bezprostřednost a srdce :) Mají své velké bolesti, perou se se svými démony. Tím jsou pro mě silní, jedineční. Vždy, když si myslím, že za ta léta života s autismem už toho znám celkem dost, něčím mě dostanou. Třeba takový K., tělem chlap jako hora, duší dítě. Miluje houbaření. Jak mu svítily v lese oči radostí... a když se při karnevalu převlékl za českou holku a narval na sebe kroj... k popukání :D Anebo R., který má pouze "svá" témata hovoru, neskutečného pamatováka na místa a na to, co měl kdy k obědu či večeři (pamatuje si třeba i rok zpětně) - to je jeho svět. Ale nerozezná emoce, nemá abstraktní myšlení. Zeptal se mě, co je to mít rád, co je to přátelství, jak se někdo cítí, když mu druhý ublíží, co je to svěřit se... A pronesl nesmrtelnou hlášku: "Víš, Péťo, my jsme tu všichni trochu cáklí." Já na to: "To máš pravdu, akorát někteří na to mají diagnózu." On: "Co je to diagnóza?" Takže... asi tak ;-)
Ti menší, to jsou prostě všichni do jednoho velké lásky. Ať mluví či ne, ať mají své přecitlivělosti, přecházející občas i do afektů... prostě jsou to miláčkové a když se s nimi správně pracuje, dokáží hodně. Můj pocit, když mi na záda skočila L., na krk se pověsila malá K. a k ní se připojil exotický klučina D., to se prostě nedá popsat. Můj muž na mě v tu chvíli mrkal a moje neobjímající dcerka doslova zírala. A světe, div se! Ona mě pak začala objímat a hladit! Buď zafungovala vizualizace nebo vědomí, že se o maminku může i dělit. Ale prostě najednou se něco prolomilo a jsme zase o kus dál. Možná Babu pochopila, že láska se projevuje i dotyky. I ona na táboře fungovala bezvadně, všeho se účastnila, vše zvládla, byla skvělá. Ona prostě JE skvělá. A vždy nás překvapí. Vím, že to dotáhne daleko. Snažíme se jí pomoci, jak to jen jde, a nevzdáme to. Ona prostě je "druhá Temple Grandin". Tohle jsem si myslela donedávna potichu. Pak to vyřkl první odborník. Pak další... Od té doby si to myslím nahlas.
Jeden obraz z tábora - Babu vlítla do potoka, v těsném závěsu za ní úžasný vodomil R. a pak další děti. Paráda. Priessnitz by měl radost (voda měla asi tak 9 stupňů). A já měla pocit, že takhle to má být. Tohle prostě jsou správné děti. Žádné skleníkové kytičky. Tohle přece kluci a holky dřív dělali běžně - běhali bosi, ráchali se v každé louži, lezli na stromy.
Něco málo o tom, jak jsme se vyblbli - pokusy hrát s auti dětmi něco jako "chodí pešek okolo", "zlatou bránu" apod. došly vždy ke krásnému paskvilu. Tyhle děti totiž sabotují jakákoli pravidla, takže Pešek nemá koho bouchnout, zlatá brána se zavře jen když si ji na sebe sami přiklopíte... a z toho je pak hora srandy :D I můj muž se vyblbnul, což jsem ani po 11 letech manželství nečekala. I nás tyto zážitky tedy posouvají dál. Anebo karneval: Já si na sebe navlékla triko s přišpendleným pavoukem, do vlasu připla gumového netopýra a děti stály frontu, aby mi namalovaly pavouka, síť a bradavice.
Jak jsem psala výš, sešly se tu děti s různými bolístkami. Některé jich mají víc. Třeba to, že žijí v dětském domově. Mít postižení, žít mimo fungující rodinu a ještě třeba být příslušníkem jiné národnosti, to už je od života sakra nálož. Ovšem oni jsou prostě srdíčka. Ta vděčnost za dotyk, slovo, za půjčení hračky... Neskutečné. Chceme je ve svém životě. Budeme s nimi v kontaktu.
Na táborech a pobytech pořádaných kamarádkou Zuzkou je nám vždycky hezky. Schází se tam skvělá parta a ten nenapodobitelný pocit umocňuje prostředí Orlických hor. Tam je prostě parádně. Tentokrát jsme se ale sešli v obzvlášť padnoucím si složení, zažili jsme velehory srandy, v podstatě mám pocit, že jsem se tím týdnem prochechtala. Takže všichni moji táboroví milí, díky vám za ten čas, který mi tolik dal.
Díky náhodě a jedné sociální síti, na kterou jsem sdílela informaci o táboře, došlo ještě k něčemu, co mě hodně hřeje. Přijela za námi kamarádka, která se věnuje pěstounství. Chtěla poznat "jiné" děti, protože i takové se k ní může dostat. A škola života je nade všechny semináře. Viděla děti v různých situacích. A já vím, že každému jejímu svěřenci u ní bude hezky. Milá M., hluboce se skláním před tebou a před tím, do čeho jsi se pustila. Na tohle každý nemá a je to moc hezká myšlenka, která pomůže spoustě dětí. Ty máš navíc ještě jednu věc, o které jsem u tebe vždycky věděla - vždycky s tebou byla legrace, nikdy jsem tě snad neviděla zachmuřenou. Pamatuju si tě zásadně s úsměvem od ucha k uchu.
Ještě jednou všem velký dík.
Milí čtenáři, přeji krásné letní dny.
P. S.: Chcete-li vědět, co myslím tou velehorou srandy, zkuste si představit toto: Pár seriozních dospěláků hraje deskovku, kde se mají jednotlivé úkoly opisovat slovně, předvádět či kreslit. Jeden má pantomimicky stvárnit dárce orgánů, další popelářské auto či pastvu pro oči (ano, padla jsem na čtyři, přežvykovala a bučela), jiný má nakreslit tukožroutskou polívku :D Takže... asi tak ;-)
Petra Jungmannová
Vánoční příběh
Poselství... Přátelství... Kouzlo nečekaného... O podstatě kamarádství. O pohlazení po duši - v čase vánočním.
Petra Jungmannová
Dobré ráno z miniZOO
O naší smečce. Odoláváte-li dětským prosbám o zvířátko slovy "máme doma málo místa," nedávejte jim to číst. Anebo dejte. Ale na vlastní nebezpečí. :D
Petra Jungmannová
S autismem v nemocnici
O komunikaci, (ne)předvídatelnosti, síle, vůli, lidskosti a empatii. Trochu zvesela na téma autismus a epilepsie.
Petra Jungmannová
Babu
O barevném životě. Autismus nemusí být strašák. Pokud není strašákem společnost tzv. "normálních" lidí.
Petra Jungmannová
Domácí vzdělávání u nás
O tom, jak jsme v našem životě udělali velký krok... O spolupráci, pomoci, uvolnění... A o velké pohodě.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný
Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce
Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...
Nejednáme. Na obzoru je stávka soudních pracovníků, požadují vyšší platy
Premium Odvádějí vysoce odbornou práci, musejí skládat speciální zkoušky, někdy sami vypracovávají drobná...
Pokroková nenávist k Židům. Jak se z univerzit v USA staly filiálky Hamásu
Premium Na elitních amerických univerzitách vyhánějí Židy takovým stylem, že to tam vypadá jako v Německu...
Karafiátovou revoluci zažehla jediná píseň. Portugalsko vyvedla z diktatury
Málokterá revoluce je spojena s písní a květinou, jako se to stalo té portugalské. Před 50 lety se...
Chtěl se odpálit během olympiády v Paříži. Ve Francii zatkli 16letého hocha
Kriminalisté ve Francii v úterý zadrželi 16letého mladíka francouzské národnosti, který na...
Prodej rodinného domu 142 m2, pozemek 655 m2
Těšetice, okres Znojmo
7 975 000 Kč
- Počet článků 28
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 760x