Dobré ráno z miniZOO

O naší smečce. Odoláváte-li dětským prosbám o zvířátko slovy "máme doma málo místa," nedávejte jim to číst. Anebo dejte. Ale na vlastní nebezpečí. :D 

Probouzí mě vůně kávy. Ano, dostávám každé ráno hrnek tohoto životabudiče až téměř pod nos. Děkuji, můj milý muži. Následuje dceřino „mamííííí!“, doprovázené dotazem, jak se vyspinkala naše zvířátka. No, asi dobře. :D

Ty psí oči, které mi říkají: „Dávej pozor, malá panička se vzbudila…“ Ten kaštanový pohled plný lásky, oddanosti a radosti patří našemu blonďatému zlatu. Doslova. Tenhle tvor je zlatý rasou i srdcem. To řekne asi každý, kdo někdy poznal nějakého retrívra. Ten kopec lásky, štěstí a legrace, který s ním člověk zažije, to jsou prostě velehory štěstí. Celé dny je s námi, společně blbneme, cvičíme, běháme… No, přiznám se, že někdy to zařídím tak, aby běhal on a dcera a já mohla stát, hlídat, případně i upíjet kávičku z termosky. My mámy speciálních dětí se naběháme i tak dost, že jo. :D Ano, naše dcera je originální tvor, proto také má k sobě svého parťáka Maxe. On je totiž psem asistenčním. Umí dceru zastavit při jejím náhlém nápadu s názvem let tryskem do silnice. Je schopen ji vyhledat, pokud by se ztratila. Je pro ni kamarádem, komunikátorem, spojením s ostatními dětmi. Protože přes psa se dá krásně a přirozeně navázat hovor třeba na hřišti. Naše dcera, to dítě s tzv. poruchou komunikace, má i díky Maxovi kamarády. Ukazuje dětem, jak s ním cvičí, naváže hovor na téma zvířátka… a rázem vznikne přátelství. A to není zdaleka vše. Maxíka máme čtyři roky. Až letos ale u dcery propukla i epilepsie. Jak zareagovalo to naše čtyřnohé blonďaté zlato? Samo začalo vzorně detekovat přicházející záchvaty. Dokonce pozná jakoukoliv přicházející nepohodu, a to dřív, než tato propukne. I v momentě, kdy je dcera třeba o půl kilometru dál. Jedna příhoda jako příklad: Byly jsme na koupališti (my holky – takže to „y“ je správně :D ). Maxík čekal cca o tři sta metrů dál u mojí maminky. Dcera jela na tobogánu, ale výstup jí trval malinko déle, neb ona má i drobný handicap tělesný. Pro jednoho chlapečka byl asi problém počkat, jel „na červenou“ a následkem bylo, že do dcery narazil. Ji to samozřejmě rozhodilo. Nechápe, proč kluk nedodržel pravidla. Navíc ji z toho bolela záda. Přesně v tu chvíli mi pípla zpráva od mamky. Znění: „Co se stalo? Max mě vede ke dveřím.“ Ano, ten pes i na dálku vycítil, že se cosi děje. Jak říkám, je to zkrátka zlato. Mimochodem, zatímco si tu cvakám do notebooku, toto zlato se uvelebilo na své dvoumetrové matraci a chrápe dál. :D Zrovna včera jsme přemýšleli, kam dáme vánoční stromek. Asi jej letos zavěsíme na strop, neboť v jedné části obýváku se rozvaluje pesan na svých dvou metrech, v druhé části má výběh naše králinda.

Špagetka. Černá jako uhel, ani vyfotit se téměř nedá. Tedy… kdyby se náhodou někdy fotit chtěla, že. To musím zkoušet tajně, jinak se ke mně otočí svou ctěnou zadnicí. Ale ne, není úplně celá černá, má bílý čumáček, „ponožky“ na předních packách a na hrudi kresbu, která při „panáčkování“ vytvoří tvar srdce. Dokonalá vizualizace toho, kolik je v ní lásky a něhy. A je s ní neskutečná sranda. :D Ten pohled poránu, když otvírám klec… „Jupííí, paničko, nazdaaaarrrr!“ Vyskočí na kobereček, poskakuje, doslova tančí. Schová se do papírové tašky, z níž se začne ozývat šustění a chroupání. Je tam totiž sušený jahodník, tudíž pochoutka veliká. Kdo je vlastně naše Špagetka? Představte si, že ji kdysi někdo vyhodil k popelnici. Nikdy, opravdu nikdy, takovéto lidi nepochopím. Ještě, že jsou tu i jiní, kteří umí a chtějí nechtěným zvířatům pomoci. Díky jedné takové slečně máme právě tuto naši černou čtyřnohou princeznu. A díky podobným lidem se k nám domů dostal i náš zrzek.

Jerry. Oranžový jak pomeranč. Kočičí král. Poránu si mňoukne stylem „slouho, naplň misku!“ Dostane dobrotu a odkráčí do svých komnat, zřejmě dohonit, co v noci nestihl naspat. Hraní si nechá na dobu, kdy nás bude doma plno, asi abychom měli přes co (přes koho) skákat. Někdy je to u nás opravdu slalom přes zvířata a nešlápnout na někoho je jako vyřešit složitý hlavolam. Jak se k nám dostal Jerry? Zvláštně. Je to pět let. Tehdy naše dcera nesnesla dotyky. Hladit zvíře pro ni tedy bylo složité, vlastně téměř nemožné. Zřejmě ji to až fyzicky bolelo. Jednou z cest, jak jí pomoci, byla hipoterapie. Jezdili jsme tehdy na jeden statek, dcera si koně zamilovala. A nejen je. Jak už to tak bývá, toto místo zároveň lidé využívali pro záchranu koťat. Ano, i tento krásný zrzek měl původně skončit nehezky. Ale na statku se jej ujali a on se tam potkal s naší dcerou. Byl nedůvěřivý, ale k ní šel hned. A ona k němu. Prostě mezi nimi „přeskočila jiskra.“ Za týden jsme si to malé klubíčko vezli domů. Byl nemocný, ale podařilo se jej vypiplat. Dnes je z něj krasavec. Samozřejmě to o sobě ví a je patřičně pyšný. Nosí se… no… „jak pětka do záložny.“ Ten jeho chlupatý, vztyčený ocas… Jako prachovka. Kterou občas otře i terárko. Samozřejmě není prázdné, bydlí v něm nejmladší členové naší podivné smečky.

Šnečci. I oni mají svou historii. Tentokrát milou. Máme je totiž od přátel, s nimiž nás pojilo nejdřív „jen“ domácí vzdělávání našich dětí, velmi brzy jsme ale zjistili, že máme velmi podobné životní hodnoty. Zkrátka jsme se lehce a příjemně sblížili. A teď nás pojí i těch pět „klukoholek“ s domečky na zádech. Děti jim vymyslely jména. Takže máme doma Baltazara, Bořivoje, Ivana, Karla a Uriáše. :D Jeden by neřekl, jaká legrace… ne, sranda… může s takovými tvory být. Rádi je pozorujeme. Jak pod jejich jazýčky mizí tu salát, tu kus jablka… a jak radostně vystrkují růžky. Jsou rozkošní.

Šnečci nakrmeni, pes vyvenčen, společně s kocourem to zalomil, králinda vesele skáče. Dítko se chystá posnídat. Manžel se snad cestou do práce nezabil na sněhu. Já? Dopíjím kávu a chystám věci k učení. A je mi tu mezi tou mojí smečkou moc hezky. Jo, bydlíme v paneláku ve 3 + 1. Pravda, od jara do podzimu jezdíváme na chatu, kam s sebou vozíme psa a v teplých časech i králindu. Ale i v tom bytě jsme všichni šťastní. Máme tady totiž jednu důležitou věc. Lásku. Hodně lásky. Takže nějaký ten chlup či králíkem vystřelený „nesquick“ mě nemůže rozházet.