O sněhu, o radosti, o prožívání autistického dítěte a jeho rodičů, o vnímání, o empatii. A hlavně o přátelství.
Jak už nejspíš víte, z předchozích článků, máme dcerku, které byl do vínku dán ďábel jménem autismus. Někteří říkají, že je to dar. My to tak nevnímáme (já říkám, že autismus je s prominutím pěkná svině), nicméně se z něj nehodláme zbláznit a snažíme se žít co možná nejveseleji. Vážíme si každého pokroku, každé chvíle, kdy si naše malá Babu něco užívá. A my si její radost vychutnáváme s ní. Sice se autismu musíme přizpůsobit, ale neznamená to pro nás, že před ním budeme uhýbat. Občas čtu, že někteří rodiče s auti dětmi třeba necestují nikam na dovolenou, protože se stydí za chování svých dětí. My to máme jinak. Dceru se samozřejmě snažíme jednak uvést do co největší pohody, ale také usměrňovat, byť prostředky k tomu jsou třeba jiné než u zdravých dětí. Autismus ale pro nás rozhodně neznamená NEvýchovu. A když někam jedeme, dopředu dáme vědět, že dorazíme s autistou. Zatím jsme se vždy setkali s pochopením a možná jsme i předešli nedorozumění. Doteď ale Babu moc nezvládala být někde na pobytu s dětmi, a tak jsme jezdili sami. Jenže i nám začala parta přátel zoufale chybět, a tak jsme prostě "bouchli do stolu", že musíme myslet i na sebe. A jelo se na Šumavu :)
Železná Ruda a její okolí. Moje milované místo. Jezdívali jsme sem s mou skvělou kamarádkou, mým Dvojčátkem :) Kdysi mě v mých asiu 23 (!) letech učila lyžovat. Těch hodin společně strávených na sjezdovce... těch svařených vín vypitých ve ski baru... těch skvělých dortíků snědených ve zdejší cukrárně... a těch protančených večerů... A hlavně té legrace, co jsme si při tom všem užily!!! Toto místo pro mě vždycky bude zdrojem pozitivní engergie.
Tentokrát míříme Kousek za Rudu, do Hojsovy Stráže. Domek u lesa, na těch pár dní "jen náš". Skvělé pro děti, ideální pro autistu - je tu klid, jsme uprostřed přírody. Čeká na nás kamarád, ostatní dorazí z výletu později. Babu se stihne seznámit s pokojem, jídelnou, kuchyní... a zkontrolovat všechna svítidla :D
Tušíme, že tady to prostě bude "fungovat". Že všichni Báru chápou. Nikdo se nedivil naší prosbě, aby do detailů popsali, kdo tam bude. Oni ví, že je na to třeba Báru připravit. Oni PROSTĚ VÍ...
Sníh nikde, a tak vyběhneme do blízkého lesa. Babu radostí skáče, pak usedne na pařez a svačí. Hodně. Přesně tohle miluje. Říká, že se těší, až pojedeme v létě na vandr.
Přijíždí ostatní. Dospělí, děti. Chovají se skvěle. Babu je chvilku mezi nimi, pak si jde kreslit do pokoje... a ani ti malí cvrčci se neptají, proč s nimi nehraje třeba na schovku. Třeba se jednou povede, že se i zapojí ;-) Hlavní věc - ona to zvládla. Bez afektů, bez křiku, bez pláče, bez podceňování sebe sama.
Večer přijde to, co nám doteď chybělo - společné posezení s kamarády. Kopec srandy. S některými se známe léta, jiné vidíme prvně. Je to jedno. Prostě je nám hezky. Tak takhle by to šlo, přítelé. A ono to půjde.
Další den. Většina odjíždí. Zůstáváme my a kamarád P. se svou skvělou rodinkou. Společný výlet. My, P. a úžasná tříletá F. A tady přiznám - ta nás totálně dostala. Rozkošná princezna s přezdívkou Fáfa. Moje blaženost, když vedu za jednu ruku Babu, za druhou Fáfu. Jooo, takhle by to šlo ;-) Babu je frajerka. Nejen proto, že zvládá přítomnost Fáfy. Naskytl se nám totiž nový auti "bonus", který musí překonávat. Má problém vstoupit na cestu pokrytou kamínky a blátem. A ono zrovna sněží. Tři kilometry na nádraží pokryté právě tímto povrchem. Ona svou fobii překoná a jde. Kdo se setkal s autismem, ten ví, jak moc právě dokázala. Je skvělá! V tom nás utvrzuje záhy v cukrárně, když naprosto v pohodě funguje mezi haldou dětí. Nejen nás totiž napadlo se před "pršosněhem" schovat právě tam. Hluk je dost velký i na nás, pro ni to tedy musí být extra náročné. A ona v pohodě skáče na míči. Mají tu totiž atrakce pro děti. Všichni se naládujem dortem. I my si ho zasloužíme ;-) Babu prosí tátu o balónky. Snesl by jí modré z nebe, a tak vyběhnout do marastu a sehnat nesehnatelné není problém. Už jsme vycvičení. Jednou jsme takhle běhali v dešti po polském městě Stronie Slaskie a balónek sháněli v polštině. A sehnali. Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů. Babu dostává balónky. Balíme, jdeme někam do většího ticha. A máme chuť na polívku a pivo. Jsem unešená. Z Babu, z Fáfy, z přátelství. A ze svého manželství. Hodně jsme toho s mužem překonali. Ten pocit, když se všichni vracíme ke starému přátelství a ono to funguje... k nezaplacení. Naše dcerky u jednoho stolu. Obě krásné. Obě jedinečné. A moje zjištění, že když spěcháme na bus, dokážu během 3 minut obléci sebe, tříletou culíkatou kočičku a dohlédnout na naši Babu. Venku pronesu větu "Kde jsou ti tátové?" Načež se zdola ozve: "De šou ty tátové?" No, malá Fáfa mě asi práskne :D Je úžasná. Má po kom. Genetika funguje - její rodiče jsou totiž oba skvělí. Teta L. například naprosto v pohodě vedla s Bárou zasvěcený hovor o svítidlech :D
Během odpoledne napadlo dokonce i takové to bílé studené... sníh se to prý jmenuje. A tak jsme zvládli i koulovačku a stavbu pidi sněhuláka. Ráno si babu užila chvilku na sněhu se svým tátou, zatímco maminka s nelibostí balila věci na cestu zpět.
Milí přátelé, teď už se nás nezbavíte. Budeme s vámi jezdit. Strašně rádi.
Děkovala jsem za to, že všichni berou Báru i s její "jinakostí". Kamarád P. přišel s nesmrtelnou větou - že Báru vnímají především jako prima holku a že dětem (věk zhruba 3 - 6 let) vysvětlili, že prostě přijede holčička, která si hraje trochu jinak než oni. Prátelé, dojali jste nás. A dostali. Přesně o tomhle je přátelství.
