O podzimu s autistickým prvňáčkem. O tom, jak moc fajn je mít dobrého kantora. A o jednom čtyřnohém štěstí.
Po delší době usedám k psaní článku. Myšlenek, zážitků a pocitů je hodně, trochu se bojím, že z nich bude nepřehledná změť.
První a nejdůležitější je veliký zlom v životě naší Babu. Škola. Dlouho jsme zvažovali, jaký typ vzdělání pro naši autistickou dceru zvolit. Klasická třída čítající běžně třicet i více dětí nepřichází v úvahu, tam by naše malá byla zmatená, ztracená... Uvažovali jsme o domácím vzdělávání, ale nakonec jsme se v rámci snahy o mé totální nezbláznění rozhodli pro školu praktickou. Malý kolektiv, osnovy, které dopřejí dětem více času na vstřebání všeho, asistent pedagoga. A výborná škola, kterou máme v našem okolí. To bylo to, co rozhodlo. I tak jsme se báli. Moc jsme se báli. Proč? Pro autistu je každá změna složitá. Naše dcera má ke svému postižení ještě "nadstavby" ve formě ADHD, svalové hypotonie a úzkostí - bez léků na ně byly dny, které trávila doma, neschopna vůbec vyjít ven. Zvyšovala se totiž vjemová přecitlivělost, která patří ke znakům autismu. A tak jsme třeba i uprostřed léta byli zavřeni v bytě, protože naši malou "moc pálilo sluníčko". V jejích asi šesti letech jsme proto sáhli po medikaci.
Přišel ten den, na který jsem se těšila a kterého jsem se zároveň tolik bála. 1. září. Moje láska jde prvně do školy. Na zádech puntíkatou aktovku, v ruce kornout, který jsem pro ni šila a který jsme si potom schovali na památku. Je straaaaašně důůůůležitááááá :) A rozkošná. Moje velká školačka. Sluší jí to v té blůzce, sukýnce a lakovaných střevíčkách. Co se honí její hlavou netuším. Snad nemá strach. Nevím. Jediný pocit, který se nám podařilo naučit naši dceru popsat, je bolest. Obavy, tréma, nervozita, radost... to zatím neumí. Vcházíme do třídy. S námi ještě manžel a moje mamka. Raději se na sebe nedíváme. Rozechvělost. Dojetí. Kouknu na mámu a... slzy. Nejen kvůli síle okamžiku. Ona v takových třídách prožila přes 40 let života. Mívala i podobné žáčky jako je naše Babu. Jen tehdy neměli diagnózu autismus, protože "soudruzi" ji sem prostě nepustili.
Obavy mě pomalu opouští. Díky dvěma ženám. Paní učitelce a paní asistentce. Obě jsou... jak ten pocit popsat... důkaz toho, že inteligence, empatie, lidskost a krása mohou jít ruku v ruce. V příštích dnech se čím dál víc ujišťuji, jak skvělé tyto dvě ženy jsou. Ufff, velká úleva. Do momentu, kdy vyjde poněkud zvláštní a tajemný zákon o vzdělávání. Ale o tom v některém z příštích článků.
Zatím tedy máme školu pro naši dceru ideální. Babu zvládá. Až na problémy s grafomotorikou, ale ty nás budou provázet asi celý život. Dítko je též poněkud ukecaným žáčkem. Pro představu - nezavře pusu za celý den ani na vteřinu, zřejmě vůbec nerozumí větám jako "buď potichu" nebo "neskákej mi do řeči". Z devadesáti procent hovoří o svítidlech. Někdy mám pocit, že mi místo očí rostou žárovky. Paní učitelka zvládá i tento hadicap bez poznámek typu "vyrušuje při hodině".
Včerejší příhoda. Neseme do školy kaštany, chci Barunce pomoci je odnést nahoru.
"Ne, mami, já půjdu sama."
"Přece to nepotáhneš, já ti pomůžu."
"Ne!"
"Tak jo. Vážně to zvládneš?"
(svírajíc tašku, která ji táhne k zemi) "Jáááá toooo zvlááááádnuuuu!!!"
Ano, ty moje světýlko, ty to zvládneš ;-)
A ještě jeden zlom nastal. Při jedné z hipoterapií.
Uviděli jsme na dvorku čtyřnohé černé chlupaté miminko, s bílou náprsenkou. Babu: "Jak se jmenuje?" Teta terapeutka řekla, že Tom. A opravdu, tohle zvířátko nemohlo dostat jiné jméno. Ta podoba s kreslenou postavičkou je neskutečná. Padla osudná otázka: "Nechcete si vzít domů jeho bráchu? On se bude hodit spíš do bytu." SMSka manželovi. Předem jsem znala odpověď. Takže jsme si za týden odváželi z hipoterapie domů zhruba kilo čtyřnohého štěstí - zrzavého kocoura. Proč zlom? Doteď jsme měli doma dítě, které nebylo schopno se dotknout ani plyšové hračky, natož chlupatého zvířete. Jen velmi jemně občas na můj pokyn pohladilo psa, kterého má u babičky a dědy. Prochází canisterapií, při níž Barunku náš úžasný psí kamarád Oliver učí nevyhýbat se dotyku. Jezdí na koni. Možná i díky tomu se dopracovala ke schopnosti pohladit kočku. Jenže teď už je to i touha. Dočkali jsme se toho, v co jsme nedoufali. NAŠE dcera chová kocoura. Dívá se mu do očí. "Mamiii, Jerry svítí! On má v očích žárovky!" Máme doma čtyřnohé svítidlo. A také chodicí antidepresivum. Já a pan Splín jsme si sedli na sedačku. Pan Kocour se mi otřel o krk, strčil hlavu pod mou ruku... Já? Chlupy v pozoru. A pan Splín odešel kamsi do háje.
Možná jednou, pokud Babu dostane asistenčního psa, to u nás bude podobné jako v té krásné písničce pana Hapky... Kocour se schoulí na můj klín... Jen ten pes asi nebude dalmatin.
Píšu kafe, piju blog... vlastně obráceně... a kocour se schoulil na můj klín...
Přeji krásné podzimní dny
Petra
