Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pár dní v horách - s autismem

31. 08. 2015 19:44:32
O tom, jak tráví dovolenou v horách rodina, která žije s autismem. O překonávání překážek. Fyzických i duševních

Opět jsme zatoužili po několika dnech strávených stranou od města. Prostě občas přijdou chvíle, kdy nás všechny ty hypersuper vymoženosti začnou dusit. A tak jsme vyrazili do hor. Máme oblíbené místo kousek od Javorníku, je tam tak nějak nezkaženo - v přírodě i v lidech... a není tam ani signál na mobil, o internetu nemluvě.

Čtvrtek ráno, vyrážíme. Už na "Barranďáku" potkáváme několik "netopýrů či mimozemšťanů" - naše dítko si totiž vyžádalo povolení takto označovat neukázněné či méně inteligentní řidiče. Ono když před vás do levého pruhu na dálnici znenadání vjede kamion a mezi ním a vámi vznikne mezera vhodná zhruba k tomu, abyste se při zabrždění podívali, zda náhodou nepřepravuje uprchlíky, pak je to prostě... netopýr. No co, dítko je spokojeno a netřeba mu jadrnějších výrazů. Příště budeme netopýry počítat.

Cesta je dlouhá, ale dcerka ji zvládá v až nečekané pohodě (tedy s tím, že stále mluví o svítidlech a zkouší mě z anglických a polských slovíček) . Dokonce včetně zastávky v restauraci, přestože jsme s ní předtím nepočítali, tudíž malou nemohli připravit. Pravda, pro sebe potichu označuje přítomného chlapečka za mimozemšťana, ale je námi usměrněna a dokonce i přestává. Protože zaregistruje svítidla. Spoustu svítidel. Všechna komentuje a chce je domů Asi si zřídíme muzeum. Jedeme dál.

Pastviny. Nádherná přehrada. Tento kraj dobře známe, pochází odtud část rodiny. Můj muž tu strávil kus dětství. Je krásné počasí, a tak neodoláme pokušení zastavit a vykoupat se. Máme strach, jak Babu zvládne přístup dolů k vodě, neb je hodně strmý, kamenitý a naše dcera je hypotonik (pozn.: snížené svalové napětí, tudíž ochablé svalstvo a v důsledku toho hypermobilní klouby). Zíráme oba. Malá se slovy "Já nechci pomoct" sestupuje dolů stylem zkušeného alpinisty. Do vody vlétne tak rychle, že ji manžel musí přitáhnout k sobě za popruh, jehož část jsme prozřetelně nechali volnou u plavacího pasu. Hádejte, komu se voda nezdála studená... Vedle zakotvili vodáci - mamka se třemi kluky, jeden z nich do přehrady ani nevešel a paní říkala něco o ztuhlých nohách. Já na to: "To jste na tom stejně jako já." Naše rodinka si krásně zaplavala, jsme spokojení. Manžel háže ze břehu "žabky". Jde mu to. Paní čte mou myšlenku: "Hlavně mu nedávejte do ruky telefooonnn!!!" "Dáf fi fofolu?" "Ten tulipán je mafovravej." "Můvefff, můveeeeefff"... Hezky jsme si popovídaly.

Travná. Náš cíl. To místo, kde člověka nebudí zvoníci mobil, ale kokrhající kohout. Pasou se tu koně. A lidé jsou tu neskutečně milí.

Babu se žene na zahrádku před penzion Je tu kolotoč, skluzavka... a houpačka. Taková ta pro miminka. Stále nemůžeme Barunce vysvětlit, že už pro ni opravdu není vhodná. Znovu, už nevím po kolikáté, říkám, že na tuhle mohou jen malé dětičky a ona už je přece školačka. Opodál sedící blonďaté dlouhovlasé stvoření přitakává, že houpačka ani není ukotvená v zemi, tudíž by spadla. Já: "Vidíš, holčička také říká, že..." Vedle se ozve: "Já jsem kluk, ale to máte jedno." Omlouvám se a rudnu. Ale klučinovi se toto zřejmě nestalo prvně. Je to vnuk majitelů a jak vyplyne z prvních pár vět a hlavně reakcí na jinakost naší Báry, chytrý a na svůj věk neuvěřitelně empatický hoch. Malá to asi vycítí, protože od něj, na rozdíl od jiných dětí, neutíká a neoznačuje jej za netopýra ani mimozemšťana. Do jeho blízkosti běží. Když jde dcerka na skluzavku, klučina se ptá, zda nevadí, že je trochu prudčí a že Babu na konci nejspíš spadne. Má radost, když mu říkám, že jí pády nevadí. Chválí ji, že je teda fakt dobrá, když to není ufňukaná holka. Pak ale vidí, jak vratké je její nastupování na onu skluzavku. A tak vysvětluji, co je to svalová hypotonie, a že je Babu také autista. Kluk reaguje naprosto nečekaně. Říká, že má kamaráda autistu a že Barča je skvělá. Ptá se mě na věci ohledně tohoto postižení, s malou pak vede rozhovor na téma svítidla. Zajímá ho, co bylo v Barunčině oblibě dříve. Včelky a záchody. Smějeme se oba. Tenhle kluk je pro mě jako zjevení. Jezdí na koni, vyrábí strašidla z větví a slámy a v páté třídě má neskutečnou schopnost naslouchat, empatii, inteligenci. Pokud mu k tomu všemu zůstanou ty husté blond vlasy a jiskřivý pohled, pak se o něj zřejmě jednou holky poperou.

Pátek. Město Javorník. Babu touží po balónkách. Seženeme hned ve druhém obchodě. Ufff. Loni na jaře jsme tu běhali v dešti, bez výsledku. Nebyli bychom to ale my, aby nepřišla nějaká komplikace. Tentokrát je to závada na autě. V tu chvíli beru zavděk internetem a hledám nejbližší servis. Je od nás 300 metrů. Opět se přesvědčujeme o poctivosti zdejších lidí. Pan majitel nabízí, že půjčí manželovi "vercajk", aby si závadu opravil v jeho servisu sám. Odmítáme. Ne proto, že by to muž neuměl, ale že když je pán takto ochotný, nechceme ho ochudit o peníze. Za dvě hodinky je hotovo, a to za částku, za kterou by u nás mechanik ani neotevtřel vrata.

A tak největším zádrhelem bylo opět to, že jsme museli autistickému dítěti vysvětlit nenadálou situaci. Babu nechápala. Ale když fyzicky viděla ten vypadlý zámek, smířila se s tím, že budeme muset někde počkat. Byla uplacena řízkem. Vyšlo to.

Polsko. Máme tu kamarády. Také máte takové přátele, které sice nevidíte často, ale přesto jste tak nějak propojeni? Ne přes sociální sítě, ale v myšlenkách? Tak tohle platí pro naše vztahy. I když jsme nakonec i dostupnosti Facebooku využili. S touto rodinou se seznámil můj muž snad před dvaceti lety, když tu byl vandrem. Tehdy potřebovali s kamarádem přespat někde pod střechou, a tak vešli do stodoly u rozpadlého domu, u nějž předpokládali, že je opuštěný. Nebyl. Ze tmy se vynořilo zjevení ne nepodobné lesnímu strašidýlku. Ale velmi laskavé a pohostinné. S tímto pánem se kluci skamarádili, on je potom představil sousedům. A tady začíná historie přátelství mezi rodinou J. z Polska a rodinou J. z Čech. Postupně přibývali partneři, z tehdejších dcerek jsou maminky a ze synků statní chlapi. Zažili jsme tu chvíle veselé - některé VELMI. To víte, polské pivo "mocno jest" a my nejsme svatí. Víte, co je vrchol porozumění? Když Polákovi v polštině vyprávíte vtipy typu "jak se řekne polsky čelem vzad" (otočte sa břichami kde ste stali řiťamí). Asi tak.

Teď jsme tu ale s naší Babulkou a moje polské "dvojče", ta neskutečně hodná a stále usměvavá holčina, má dva krásné synky. A evidentně spokojené manželsvtí. Všem je nám společně dobře. Občasný nedostatek slov je překonán - srdce totiž bariéry nezná. I Babu návštěvu zvládá v pohodě, jen s občasným "já už chci jít". Má totiž slíbené koupání.

Bazén je zavřený. Dítě řve. Nechápe situaci. Uklidňujeme, vysvětlujeme. Muž si vzpomíná, že nedaleko je lom. Hledáme. Dlouho. Trochu nervozita. Ptáme se asi pěti lidí. Nakonec se zadaří a my parkujeme u lesa, dál jdeme pěšky. Stálo to za to. Otvírá se před námi úchvatný pohled. Stříbřitě modrotyrkysová voda. Babu praví: "Já sem chci na vandr!" Má pravdu. Kousek od lesa je plácek s ohništěm, ideální místo pro stan. Mají tu i i lavičku se stolem a malý přístřešek. Trochu se bojím, jak Babu zvládne značně strmý vstup do vody, neb lom jaksi není pro děti úplně ideální. Ale znáte to - kdo se bojí, s... v síni. A Babu? Alpinista v akci. Ještě že ten bazén byl zavřený. Nemusím říkat, kdo do vody vlétnul nejrychleji a z ní se odploužil nejpomaleji, byť měla teplotu "už mi to kroutí nohy, čéče".

Sobota. Dopoledne pokračoval déšť, který začal předchozí večer. Byl z druhu "zaplať pán Bůh za něj". Píšeme pohledy, které jsme včera koupili, čteme Dášeňku, Babu poslouchá audioknížky. Povídáme si, blbneme. Odpoledne strávíme pobytem na zahrádce a procházkami. Jedna z nich vede po křížové cestě. Snažíme se Barunce vysvětlit, že tam je "ten" Ježíšek jako velkej chlap a že na jednom z těch výjevů nese kříž. Naše dítě s klidem dodá: "Že se na to nevykašlal." Neudržíme smích.

Neděle, odjezd. Zase se nám nechce. Slovy písničky: "Slíbíme, že příště zas...". Už se těšíme na zimu. Mají tu kopeček, na kterém zůstává sníh, i idyž okolí roztaje. Ideální na to, aby se Babu prvně postavila na lyže. Na sjezdovce to nepůjde, tam je moc plno. A tak vyrazíme sem a prostě si ten vršek vždycky vyšlápneme, tak, jak to bývalo dřív.

Tak, a je konec prázdnin. Utekly neskutečně. Zítra nás čeká velký den. Babu jde do první třídy. Myslete na nás.

Petra

Autor: Petra Jungmannová | pondělí 31.8.2015 19:44 | karma článku: 13.43 | přečteno: 530x

Další články blogera

Petra Jungmannová

Tlapky lásky

Pár dní, pár psů, pár "dvounožců". V Praze, přesto mimo město. Aneb - soustředění asistenčních a vodicích psů :) A jak jinak než trochu s příchutí autismu.

1.7.2017 v 17:21 | Karma článku: 11.13 | Přečteno: 377 | Diskuse

Petra Jungmannová

Pár dní v horách (s autismem) 2

O přátelství.... O pomoci.... O lidech... O pochopení... O vděčnosti... O přírodě... A o psích očích

30.5.2017 v 19:38 | Karma článku: 12.19 | Přečteno: 453 | Diskuse

Petra Jungmannová

Psí den

O tlapkách štěstí. O dětech s trochu "jiným" světem. O radosti. O terapii. O laskavosti. A o psích očích :)

28.4.2017 v 9:41 | Karma článku: 13.57 | Přečteno: 404 | Diskuse

Petra Jungmannová

Přátelství na MAX aneb čtyři tlapky lásky

O tom, jak jedno autistické děvčátko dostalo psa. Asistenta, terapeuta, kamaráda. A že to byl krok do krásna.

24.1.2017 v 10:01 | Karma článku: 21.97 | Přečteno: 1148 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Eva Dreyová

Jak se to dělá po americku

Řeč prezidenta Trumpa v OSN byla jistě působivá a mnozí zaplesali, že konečně Amerika si bude hledět jen svého multikulturního národa, který potřebuje rozumné vedení a zametá si důkladně hlavně svůj práh.

20.9.2017 v 20:07 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Pavel Vrba

Horor na horách, aneb jak jsem se málem ztratil.

Prostě jsem se ztratil a plně si zatím stojím. Vím, že to není úplně „IN“, protože dneska frčí dělat ze sebe odborníka ve všem a na vše. Já si ale spíše lebedím ve všech svých nedokonalostech a nedostatcích.

20.9.2017 v 18:30 | Karma článku: 8.89 | Přečteno: 152 | Diskuse

Iva Apanasenková

Střet generací i kultur v Praze na Jiřáku

Pokud právě teď budete procházet náměstím Jiřího z Poděbrad v Praze, zažijete euforii ze střetu různých světů. Živo, radost, hudba, staří, mladí, děti, farmáři, maminky s kočárkama, Češi, cizinci.... Žádný problém.

20.9.2017 v 16:45 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 383 | Diskuse

Pavel Hruban

Duchovní otec mnohých

Svatý Pio z Pietrelciny je muž, který, ačkoli nikdy neopustil svůj klášter, ovlivnil a stále ovlivňuje spousty lidí.

20.9.2017 v 15:21 | Karma článku: 11.73 | Přečteno: 202 | Diskuse

Lukáš Fürst

Zajímám se o budoucnost

Touto myšlenkou jsem se nechal inspirovat od osobnosti, které si velmi vážím. "Zajímám se o budoucnost, protože v ní hodlám strávit zbytek života." Charlie Chaplin

20.9.2017 v 15:05 | Karma článku: 8.59 | Přečteno: 158 | Diskuse
Počet článků 21 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 713

Už pár let především máma dcerky s autismem. Zároveň manželka, dcera, sestra, teta... a žena... to vše dohromady tvoří mé JÁ



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.