O překonání sebe sama. O několika obavách a boji s démonem. O tom, jak se máma autisty může zamilovat... do koně
Dnešek byl pro mou dcerku opět jistou premiérou a příležitostí k překonání jejího velkého životního démona. Ani vedro nás nemohlo odradit. Babu prvně vyzkoušela, jaké to je, dívat se na svět z koňského hřbetu. Začala s hipoterapií. Je totiž autista.
Bála jsem se. Hodně. Dcerka má problém v kontaktu se zvířaty, nikoliv proto, že by se jich bála, ale kvůli dotyku. Autisté jej cítí velmi intenzivně, může je až fyzicky bolet. Proto ten odpor k tělesnému kontaktu, hlazení lidí i zvířat, strach z česání, ale třeba i z plyšových hraček. Snažíme se s tím pracovat, Babu prochází canisterapií, běžně se potkává se zvířaty. Opravdu není "skleníková kytička". Dnes přibyla hipoterapie.
Dcera si nevěří. Často se bojí, že něco nedokáže nebo třeba spadne. Má k tomu důvod. Svalovou hypotonii, čili snížené napětí a v důsledku toho jistou ochablost. I proto volíme jízdu na koni.
Ráno vysvětluji, že pojedeme autobusem, vystoupíme a půjdeme na koníky. Babu nechce. Ani autobus ani koníky. Já vím, že doopravdy chce, jen je u ní přítomen strach.
Jedeme. Malá zvládá. Její monolog na téma svítidla už ani nevnímám. Nemluví o ničem jiném už půl roku. Důkaz toho, že řeč nemusí být komunikací. Díváme se na řeku. Je krásná. I když její vlnky jsou v letošním suchu poněkud malé.
Vystupujeme. Babu nachází trafiku. Mají tam DVDčka. Hurá, spása pro mě. Dcera má od rána jedno slíbené jako odměnu. Kupujeme večerníček o vtipné opičce Žofce.
Statek. Máme rádi tu vůni koní a ovcí. I všechny ty věci, které, ač pro někoho možná byly starým harampádím, tady na dvoře a ve stodole jako by volaly "koukněte, jak jsme krásné".
Seznamujeme se s paní majitelkou. Je moc milá. Za chvíli se ukazuje, že nejen to. Ona navíc "prostě ví". Kam se za ní hrabu se svými znalostmi o autismu, ADHD a svalové hypotonii. Jaká je to úleva, když nemusím nikomu nic vysvětlovat. Tady se navíc hodně dovídám.
Seznámení s koníkem. Je... no prostě... na ten pocit slova nestačí. Ty velké, tmavé oči... ta hebká srst... ladný pohyb a moudrý pohled... Zamilovávám se. A bojím. Ne koně, ale reakce naší Barunky. Je překvapivá. Babu sedne a jede. Naprosto přirozeně. Krásně reaguje na pohyb koníka, je chválena i paní terapeutkou. Jsme šťastné. Myslela jsem, že první hodina bude seznamovací, že Babu bude víceméně nakukovat do ohrady. Začínám mít pocit, že byla v minulém životě jezdkyní. Dokonce zvládla dát rohlík Nácíčkovi. To je jméno našeho nového čtyřnohého kamaráda, toho s elegancí baletky a s vlající hřívou. Ve správném tvaru je to Narcis. Ano, je krásný.
A démon jménem autismus, ten se skrčil do kouta a syčí vzteky.
Babu žebrá ještě jedno DVDčko. "Já chci Boba a Bobka! Prosím!" Tak jo, Babulko, dneska si zasloužíš extra odměnu. A já kafe. Silné.
Dnešek měl i krásnou tečku. Dcerka přivítala doma tátu vřelým objetím, které si sama vyžádala. Nevídáno. Za tu změnu může kůň. Nácíčku, děkujeme ti a moc se těšíme na příště.
