Vlastně ani ne dovolená, ale víkend. O tom, že rodina autisty má i takovou milou událost prostě "jinak".
Je sobota ráno. Plán byl jasný - vstát kolem šesté, sbalit věci na vytoužené dva dny strávené v jižních Čechách, počkat na děcko, které přivede babička, neb u ní jako každý pátek spalo. Hned pak tradá pryč. Jenže ouha. Bouřka, déšť. Jinak bychom se z něj radovali, neb to vedro posledních dnů bylo k nepřežití. Za normálních okolností, tedy pokud bychom byli rodiči "obyčejného" dítěte, prostě by přišla chvilka vysvětlování a pak pohodový, byť pozdějíší, odjezd. Jenže naše dcera je autista. Nechápe pojem "později". Takže křik. Kvůli nejistotě a pocitu, že asi nepojedeme nikdy. Uklidňujeme, pokoušíme se vysvětlovat. Příliš to nejde, ale nevzdáváme se. Bouřka ustává. Házím věci do tašek, odjíždíme. Cestou naše dcerka vede obvyklý monolog na téma svítidla. Obdivuji svého muže. Soustředit se na řízení v neustávajícím toku slov je opravdu výkon. Obdivuji svou dceru. Kdo zná české silnice, ví... omezení, práce, řidiči jedoucí na rovném meziměstském úseku třicítkou, s telefonem u ucha... a naše občasná věta "my tam snad nedojedem". Autisté berou vše doslova. Chudák dítě si tedy myslí, že opravdu nedojedeme. Opět vysvětluji. Muž pomáhá.
Hurá, jsme na místě. Znovu (po kolikáté už?) říkáme, jak je tu krásně. Jezdíme sem už hodně let, zažili jsme ten dům v jeho zlých časech a jsme moc šťastní, že teď jsou ty dobré. Jde totiž o penzion zřízený ve starém hamru, povodněmi hodně poznamenaný. Dvakrát. Poprvé se zvedl, podruhé už náš kamarád, jeho majitel, neměl sílu ani finance. Ovšem díky dalším šikovným lidem vstal dům z popela jak bájný Fénix a teď září krásou. Jeho silné zdi opět dávají v létě stín hostům, pec znovu znamenitě vaří a peče, zahrada vzkvétá. Líbí se tu lidem. A vosám. Naše Babu z nich měla velkou legraci. Skóre my : vosy tentokrát 50 : 1. Padesát plácnutých bodalek, jedno žihadlo v mém stehně. Nevadí. Nejsem héééérečka, nožku jsem zchladila vodou z potoka a dál chytala dítě balancující na skluzavce.
Je krásně, jdeme se koupat. Cesta lesem. Potkáváme lidi s dětmi a psy. Tedy dle naší Babu - s netopýry či mimozemšťany. Nedbá našeho důrazného ohrazování se. Ano, je autista. Ale my se přesto snažíme ji vychovat tak, aby brala ohledy na ostatní. Zatím to moc nechápe, ale znáte to - když bude voda kapat na kámen hodně dlouho, přece do něj vymele aspoň malý žlábek. A tak se snažíme. My jsme voda, dcerka kámen. Zatím odolává. Ale my jsme vytrvalí.
Nacházíme krásné místo, hurá do vody. Malá je šťastná a my s ní. Babu miluje koupání. Jako my. Vzpomínám si, jak mě kdysi kamarádka na dovolené hledala poté, co jsem šla do moře a ona na hodinu usnula na pláži. Hádejte, kde mě našla... Naše dcera je stejná. "Mmmmmnnnněěěě nnnneeeennnníííí zzzziiiimmmaaaaa", drkotá zubama, se rty modrými. Běhá bosa v potoce. Máme z toho velkou radost. Vycvičeni letitými návštěvami neurologie a ortopedie víme téměř přesně, která místa tím procvičuje, masíruje a posiluje. A líbí se nám, že se naše dcerka chová tak, jak to dříve bylo normální. Děti přece běhávaly bosy, byly umazané od trávy, malin a borůvek. V tomto ohledu je naše dcera vlastně normálnější než někteří její vrstevníci. Nebo my, její rodiče, jsme v dnešní době lehce "mimoni". Rádi se touláme lesem, koupeme v přírodě, jezdíme na vandry. Příliš "nemusíme" obchodní centra.
Na druhý den je v plánu nedaleké Lipno. Babu říká, že nechce. Víme, že to není pravda, jen se bojí neznámého. Lovím wi-fi. Hurá, nějaká síla shůry dala a na pár vteřin se podařilo chytit signál. Google, Lipno, obrázky. "Jáááá chciiiii na Lipnoooo!!!" Jedeme. Místními jsme instruováni o směru. Nemáme mapu. "Sakra, už si konečně musíme koupit ten autoatlas". Navigaci nepoužíváme. Tedy jen v krajní nouzi zapneme tu v mobilu, ale ta z neznámých důvodů ve chvíli, kdy ji potřebujeme, vždycky hlásí "přesměrování". A "chytne" se v momentě, kdy už víme, že jedeme do... úplně jinam než jsme původně chtěli. Ale zpět k naší cestě na Lipno. Po chvíli práce, za kterou by se nemuseli stydět ani detektivové Scotland Yardu, nacházíme ceduli na Český Krumlov. Ten, kdo dělal v Čechách značení, měl zřejmě smysl pro humor, neboť dát směrovku za zatáčku či v lepším případě těsně před ni (a že tato není jediná), to nemůže být nic jiného než vtip. Když pak před ní ještě vzroste strom, to už je vtip na druhou. Opět jsme chvílemi sklouzli k větě "my tam snad nedojedem". Babu křičí. Vysvětlujeme. Dobrý. Našli jsme to.
Lipno. Nádhera. Malá je šťastná a my s ní. Kromě super koupání tu totiž objevila kolotoče. Babu se směje. Peněženka pláče. Ale co, hlavně, ať má dítě radost. A tak se houpe a vozí. Manžel s ní. Ochotně se vrací do dětských let. Jezdí s Babu na autíčkách. Pozoruji je... a fotím... a miluju. Úžasné okamžiky. Jsou tu i děti. Malá je zvládá. Hurá. Občas nějaké označí za netopýra. Manžel se ráno ptal, proč jí oblékám osvětové tričko. Už chápe. Nikdo se nediví, nezaznamenáváme jediný zvláštní pohled. To tričko má totiž vepředu nápis "osvěta o autismu" a vzadu "žiju ve svém světě, neodsuzuj, když nechápeš".
Koupeme se. Voda je sice chladnější a fouká vítr, ale to nás neodradí. Babu je kachna. Já také. Manžel je kachňák.
Máme hlad. Babu si dá palačinky a přitom krade taťkovi hranolky. Smějeme se. Pak běžíme znovu ke kolotočům.
Návrat do penzionu. Babu poskakuje. Tak jako celé dny. "Strejda a teta" z personálu se smějí. Chtějí si tu Báru nechat, prý jim bude sloužit jako záložní zdroj energie. Zapomněli jsme jim říct, že malá má na svou hyperaktivitu "papír" - kromě autismu vlastníme i ADHD, abychom se nenudili. A hlavně - autista ze sebe takto dostává přetlak, ať už ze záporných či kladných emocí. Zkusili jste to někdy? Já ano. Funguje to výborně.
A je tu pondělí ráno. Jedeme domů. Babu nechce. My také ne. Cesta jako obvykle není bez zádrhelů. Ale tentokrát přijde jeden nečekaný. Železniční přejezd, průtrž mračen. Před námi pán, před ním nikdo. Za přejezdem hamst na brzdu. A my? Bum do něj. Naštěstí jen plechy, my jsme celí. Bojím se, co Babu. Ta se tomu směje. Zvládá nečekanou situaci, chválím ji. A miluju. Je skvělá. Zatímco manžel vypisuje s pánem papíry, Babu se živí Pribiňáčkem. Zjevně vůbec nechápe, co se stalo. Naštěstí.
Zato můj mozek začíná vynechávat. Řešíme věci kolem autismu, neustále dokola mluvíme o svítidlech, vysvětlujeme, že děti nejsou netopýři... k tomu všem další věci, které život běžně i neběžně přináší. Jdeme s Babu do obchodu pro dvě věci. Doneseme jednu. Ještě že nezapomenu Barunku dát k babičce, jak má slíbeno. Píšu kafe a piju blog... Vlastně obráceně. Chocholoušek by si smlsnul.
Bláznům zdar :)
Petra
