Slunce a fornetti

O výletu s autistickým dítětem. O tom, že až někdy uvidíte ženu sedící u kafe, s nohama nataženýma a s nepřítomným pohledem, může to být máma autisty :)

Dlouho jsem plánovala pro svou dcerku výlet. Místo by vymyšleno bylo, doprava taktéž, jen počasí bylo poněkud teplé. Na dnešek předpověď hlásila stejně příjemný chládek jako byl včera. A tak jsme se ve složení Babu, babička a já vydaly vlakem směr Řevnice. Poznámka - nebude to článek na téma "tchýně a uzený", ta moje je pro mě téměř druhou mámou. Hned ráno začíná monolog na téma svítidla. Pravda, moc ho nevnímám. Jsem už holt zvyklá.  Že to ale dneska opět nebude zas taková sranda mi došlo hned na nádraží. Babu mě přesvědčuje, že dnes koupíme pohádku. Myslí DVD. U nás je prodávají za 99. Říkám, že koupíme jindy. Křik. Nechápe slovo "jindy", je to pro ni jako "nikdy". Neustupuji. Zatím. A  přichází zádrhel. Došly jsme sice téměř na čas, neboť naše dítě není ochotno dlouho čekat, ale ouha, cosi se dělalo na trati. Čili zpoždění, vlak přijel po jiné koleji (rozuměj - změna, pro autistu náročná) a hlavně hluk. Mé dítě má sluch citlivý asi jako pes, dovedete si představit, jak asi slyší rachot strojů pracujících na kolejích. No nic, přežili jsme, Babu si zakrývá uši, přijíždí vlak. Za chvilku křik. Zapomněla jsem dcerku obeznámit s tím, že jedeme jen jednu zastávku, pak musíme přestoupit. Zachraňují nás fornetti. Babu je miluje. Hurá, mají i její oblíbené vanilkové. Sedíme v dalším vlaku, dítko spokojeně konzumuje. Já zjišťuju, že to je chvíle, kdy dokáže i mlčet. Budu si to pamatovat. Naučím se péct fornetti. Srbsko - Karštejn - Zadní Třebaň. Jedeme krásnou krajinou. Mám to tu moc ráda, užíváme si pohled na řeku a skály. Řevnice. I tady se nám líbí. Známe to tu, jezdíme sem každý rok na finále Porty. Viděli jsme tu už hezkou řádku hudebníků z naší oblíbené folk a country scény. Letos tu naše dcerka spokojeně poslouchala Věru Martinovou, posléze si vybrala i její CD. Mají tu krásné lesní divadlo a parádní dětské hřiště - to byl náš cíl. Babu nechce na hřiště. Já vím, že doopravdy chce, ale bojí se dětí a hlavně svých vlastních reakcí. Příslib, že půjdeme do lesa. Najednou se Babu rozeskáče. Vzpomene si totiž, že na náměstí je hračkářství. Chce balónky. Vidí nafukovací hračky. Ukecám ji na míč. Lehátko za 200 kupovat nechci. Babu si spokojeně odnáší balíček. Vlastně dva. Ještě ty balónky. Jdeme ke hřišti. Cestou potkáme samoobsluhu. Dítko tam chce. Proč... Mívají tam DVDčka. Už začínám povolovat... A tak teda jo, koupíme pohádku, když nebude za moc korunek. Hm, mají jen filmy. Babu nachází jeden kreslený obal... "Tady je pohádkaaa!!!" Mně se rosí čelo, prodavačka se významně dívá. Ne, není to pohádka. Teda.... je, ale pro dospělé. Jen kreslená. Dítě je uplaceno zmrzlinou. "Kakat!" Rychlostí blesku platíme a letíme ven k prvnímu použitelnému stromu. Hurá, došli jsme ke hřišti! Sedáme na lavičku, dcerka konzumuje zmrzlinu, pozoruje děti. Nakonec vejde i dovnitř, jemně tažena mnou za ruku. Ukazuju jí atrakce. Jsou tu takové, které nezná. Proto se jich bojí. Vstrčím ji do houpacího kruhu. Za chvíli chce dolů. Pak přejde opičí dráhu, mohutně povzbuzována mnou i babičkou. Má radost, že to dokázala. Společně přejdeme prkýnka a pneumatiky. Je šikovná, jde jí to. Přesto se bojí. Její sebevědomí je na bodu mrazu. Jestli se jí někdy někdo bude smát, zadělá si na velký problém se mnou. Už chce pryč, je tu hodně dětí, čili hodně hluku. Jdeme do lesa. Líbí se nám tam. Moc. "Eště kakat!" No tak si to zopáknem. Babu se baví tím, jak její dílo zahrabávám. Však jsme trampové, po nás nikdy nezůstane víc než zválenej kus trávy. Ukazujeme babičce lesní divadlo. Je tu opravdu krásně. Dostáváme hlad. Zamíříme do místní kavárny. Obsluhují tu lidé s postižením. I to byl důvod našeho výletu. Líbí se nám tam. Mají výborné jídlo, poctivé koláče a domácí limonády. A plzeňský pivo. Mrknem na sebe s tchýní. "Jednu Plzeň." "Dvě Plzně." Fazolovou polévku, cuketovou nádivku, kousek bábovky. Jahodovou limonádu. Všechny jsme nacpané a spokojené. Vedle začne plakat miminko. Babu to řeší. Po svém. "Asi má žárovku. Asi mu zhasla. Asi mu dohrál kolotoč." Nevydržím. Říkám: "Možná má plnou plenku." Babu: "Čeho?" (no, to jsem si dala). Miminko přechází z pláče na řev. Babu si zacpává uši. Hluk jí opravdu hodně vadí. Rychle platíme a zdrháme. Vlak je celkem plný. Hledáme, kde je nejméně lidí, a nedopatřením dojdeme do "jedničky". Chceme se otočit. Přijde průvodčí. Vysvětluju. Bláhově doufám, že bude podobný jako ten, který mi kdysi v podobné situaci, vidíc Barunčinu ZTP průkazku, řekl: "Jděte do jedničky, tam je klid." Tento je jiný. Říkám, že dítě je postižené (ukazuji průkaz) a že jen hledáme, kde je nejméně lidí. On říká: "Ve vlaku je všude hodně lidí." Rezignuji. Hurá, babička našla tři místa, dokonce tam ani nejsou děti. Jedeme. Nádražní hala. "Mamíííí, já chci do... do... do... TAFIRKY!" Vidím TRAFIKU. Mají DVDčka. Kupujeme Pata a Mata. Za 69. Babu říká, že už nechce vlak ani autobus. Půjdeme pěšky. Vysvětluji, že je to ale celkem daleko. Dítko trvá na svém. Už je toho na ni hodně, potřebuje volnost a klid. Je chládek. A tak jdeme. Zadem, kolem řeky. Hezká cesta. Kdyby nevylezlo slunce. Po chvíli jej v duchu označuji nevybíravými výrazy. Taky se mohlo ještě na pár dní schovat. Jsem přesvědčena, že kdybych teď plácla na chodník vajíčko, udělá se z něj volské oko.  Cestou si máčíme nohy v řece. Malá říká, že ji sluníčko píchá. Vím to. Je citlivá na světlo i teplo. Polévám vzpouzející se dcerku vodou z láhve. Sebe také. Na konci si kupuji litrovku velmi nezdravého, sladkého, tmavého nápoje. Jednou za čas na něj dostanu neuvěřitelnou chuť. Teď přišla ta chvíle. Dojdeme domů, ve dveřích se potkám s manželem, který právě přijel od mojí sestřenice. Pomáhá jí se stavbou čehosi, dorazil znaven a zpocen. Vidí mě. Udělá mi kafe. Zlatej chlap! A tak si tu teď sedím, dítko jsem v naprostém klidu nechala chvilku u iPadu a já... piju kávu a píšu článek.

Mimochodem, k Portě v Řevnicích se váže i jedna úsměvná historka. Minule, když jsem tam byla s Babu, potřebovaly jsme obě tam, kam i císařpán chodil pěšky. No a tam prostě musíte na mobilní WC. Mimochodem, moje dcera je miluje, a tak je toto pro ni větší odměna než třeba lízátko nebo trdelník. No, tak jsme teda šly. Volno bylo na jediném. Měl totiž rozbité dveře. A tak si tak skorosedím, jednou rukou přidržuji dítě, aby otevřením nezpůsobilo kolemjdoucím šok, druhou sveřepě svírám dveře. Bylo třeba je držet v horní části, čili jsem měla pocit, že se ze mě stává Saxana. V kýženém okamžiku se z pódia ozve: "Mááááám jednu ruku dlooooouuuuhoooouuu..." Ano, právě hrají Buty. Holt některé zážitky jsou z kategorie "to nevymyslíš".

Mějte se fajn

Petra