Takový normální den

O tom, co se dá během jednoho dne zažít s dítětem, tedy "jiným" dítětem. O tom, že vlastně vůbec není jasné, zda se kolem nás pohybují lidé ;-)

Dnes jsme měli jeden z náročnějších (rozuměj "zaplněných") dnů. Jako každý čtvrtek, i tentokrát měla Babu ráno ergoterapii, odpoledne muzikoterapii. Oboje je pro autistu velmi přínosné a pro jeho rodiče taktéž, neb tam je dítko matkou (popřípadě tatínkem či babičkou) šoupnuto a hodinu ponecháno, čímž vznikne čas na kávu či procházku po městě. Cesta už je poněkud náročnější, protože jedeme autobusem. V tuto chvíli asi čtenář - rodič "klasického" dítěte - nechápe. Leč zkuste jet s autistou, který nesnáší velké množství lidí, zejména dětí, obzvlášť těch malých, a každé z nich, včetně miminek, označuje velmi hlasitě za netopýra. Naše Babu navíc nemá časovou orientaci ani abstraktní myšlení, a tak věta typu "miminko za chvilku vystoupí" je pro ni zhruba stejně pochopitelná jako pro mě teorie relativity. Cesta trvá asi čtvrt hodiny, takže po chvilce - uf, dojeli jsme bez úhony, nikdo nám nevynadal, divné pohledy dávno neřešíme. Cestou ze zastávky do kýženého oddělení rehabilitačního centra Babu zkontroluje svítidla. VŠECHNA svítidla. A VŠECHNA je chce koupit domů. Slečnu na recepci tím dost pobaví. Hurá, jsme na ergoterapii a vítáme se s naší zlatou terapeutkou Pavlínkou. Je opravdu úžasná, moc nám pomáhá a je s ní legrace. Za tu dobu, co sem jezdíme (čili minimálně dva roky) jsme ji neviděli jinak než s úsměvem. Následuje moje hodinka klidu. Kafe s sebou, zacvičím si v parku - mají tu totiž nové cvičicí stroje, takovou posilovnu pod širým nebem. Po hodince se už zas těším na své zlatíčko Babu :) Jdeme pěšky do města, dnes je krásný chládek, času máme dost, tak si dáme do nohou těch pár kilometrů. Cestou monolog o svítidlech proložený občas otázkou typu "Jak se řekne anglicky růžovej netopýr". Dost milé je zjištění, že si dcera anglická slovíčka hodně dobře pamatuje. Cesta přes lávku. Potkáme psa. Babu od něj jde pryč. Od jeho pána padne obligátní věta: "Ale ona ti nic neudělá, je hodná, pojď si ji pohladit." Opět (po kolikáté už?) vysvětluji, že malá se nebojí, že ji fenka kousne, ale že je autista a bojí se dotyku. Tudíž nepohladí. Pán je fajn, chápe. Hurá, další malá výhra. Náměstí. Jdeme do zásilkovny pro balíček - Barunkou dlouho očekávaný "šitej obal" (překlad: látkový obal na CDčka). Dítě skáče radostí z obchodu až na ulici. Pak naproti do drogerie pro plenky. Moje dítě plenky nepotřebuje, ale panenka Áňa ano ;-) Pak pizza - "Jáááá chci salámovooooouuuu!!!" Přesun na muzikoterapii do stacionáře. Chvilku čekáme na "tetu" Marcelku. To je další osoba, která nám díky dceřině postižení byla darována životem. Neskutečně milá, pozitivní, usměvavá dáma, za níž naše dcera letí, div se nepřerazí. Takovýmto lidem své dítě svěřím s velkou radostí a pocitem, že Barunce strašně moc dají. Stejně jako samotná muzikoterapie. Jedna z přirozených a příjemných cest, jak s dětmi pracovat. Naše malá si oblíbila Mozarta, Smetanu, Chopina. Hraje na kantelu či na dešťovou flétnu. A já mám opět hodinku pro sebe - chvilka klidu v kavárně je pro pečující osobu opravdový balzám. Dítko je po muzikoterapii spokojené, tetou Marcelkou chváleno, prostě paráda. Já se lehce rozčílím při hovoru s ostatními maminkami na téma čeští posudkoví lékaři a jejich přístup k postiženým. Rozčílené jsou i ostatní "spolubojovnice" - takto si totiž občas v naší republice pečující osoby připadají. Neustále bojujeme za něco, na co mají naše děti nezpochybnitelný nárok. Jenže český posudkář umí zpochybnit i to, co máte černé na bílém od odborníka, který svůj obor dlouho studoval a má v něm léta praxe, často je jedním z nejlepších v republice. V hovoru s maminkami padají občas i sprostá slova (jedno dítě je stále ještě v péči tety Marcelky, druhé je o pár metrů dál v herně, dalšímu je necelý rok). Ale nakonec se zasmějeme - naučily jsme se mít rády černý humor. Hřiště. Prázdné. Proto tam mé dítě běží. Zvládne jet na klouzačce, kterou nezná, a ještě s radostí prohlásí "To je jako tobogán!". Mám radost. Do doby, než přijdou děti a moje dcera chce pryč. Jedeme busem, opět jsou lidé kolem netopýři. Nereagují - zřejmě jsou to hluší netopýři. Nebo taktní. Cesta na poštu. Babu si myslí, že jí přišel kolotoč. Miluje totiž ty miminkovské, co se dávají nad postýlku. Snažím se vysvětlit, že to nebude on, ale že přišel mamince dopis. Babu vběhne na poštu a nehledíc na frontu před námi ani na moje ujištění, že paní pošťačka nemůže vědět, co máme v balíčku či dopise, zvolá na ni: "Pani, je tam kolotoč?" Dostávám dopis. Babu dostává záchvat. Kolotoč není. Babu řve. Já uklidňuju. Ne, není nevychovaná, nevzteká se, jen nechápe situaci. Je autista. Táhnu ji za ruku ven. Uf, spokojila se s tvrzením, že dopis je pro ni. Miluje dopisy. Za odměnu, že to tak hezky zvládá, dostává zmrzlinu. Pokape si sukni. Nevadí, tohle nás opravdu z míry nevyvede. Ještě obvyklá cesta přes hřiště. Všech deset dětí jsou netopýři. Někteří s dudlíkem v puse. Přicházíme domů, otvíráme schránku. Přitom své dítě natáčím. Nejsem divná (snad), natáčím ji proto, že video dáváme do naší skupiny na jisté sociální síti. Nebojte, není to "taková" skupina. Jak jsem psala výše, naše Babu miluje dopisy (a pohledy), a tak má svou vlastní událost. Pošta jí chodí denně, my natáčíme reakce a dáváme videa do skupiny. Ti, kdo jí psaníčka posílají, z toho mají velkou radost. Dnes je Babu přešťastná, neb dostává dopis a v něm obrovský balónek. Když vidím ty oči a nadšené tleskání, přechází pozitivní energie i na mě.

Takový normální den s naším dítětem.

Tak se mějte :)

Petra